Podpora obnovitelných zdrojů je v Česku, zejména od některých politiků, často kritizované téma. Terčem kritiky jsou přitom obvykle investoři, kteří v letech 2006-2012 v dobré víře reagovali na pobídku státu. Tito kritici však příliš často zapomínají na to, jak situace v oblasti obnovitelných zdrojů energie vypadala před deseti a více lety. Zejména fotovoltaika byla tehdy poměrně nevyzkoušená technologie, se kterou byla spojena celá řada rizik, a to vůbec nemám na mysli rizika regulatorních změn, která si tehdy asi nikdo neuměl představit. Jen díky odvaze investorů – domácností, firem, ale i měst a obcí, kteří do obnovitelných zdrojů investovali nejen své peníze, ale také peníze půjčené od bank, za které se museli zaručit často i dalším majetkem, se státu podařilo splnit své závazky vůči Evropské unii. A obnovitelné zdroje se postupně staly dnešním celosvětovým mainstreamem na cestě k ekologické i nákladově efektivní energetice.
Pokud by někdo měl být kritizován za historicky ne úplně dobře zvládnutou podporu obnovitelných zdrojů, pak by to měl být stát. To dnes přiznává například i ministr Karel Havlíček. V případě fotovoltaiky přitom tehdy stačilo například vytvořit pravidla na to, kolik nových zdrojů může ročně vzniknout. Suma, která se dnes platí na podporu těchto zdrojů, totiž není dána nenasytností solárního sektoru, ale právě vysokým objemem instalací, které vznikly v době, kdy byla cena technologií vysoká.
Minulé vlády však řešení vlastního selhání přenesly na fotovoltaiku. Nejdříve přišla solární daň, zrušení daňových prázdnin a zrychlených odpisů, poté další solární daň, recyklační poplatky a další retroaktivní změny. A při každém takovém zásahu byl fotovoltaický sektor ubezpečován, že se jedná o poslední retroaktivní kroky. Pak si na konci roku 2014 stát „vzpomněl“, že by měl schéma podpory, na základě kterého do té doby vzniklo již několik GW obnovitelných zdrojů, notifikovat v Bruselu. V rámci notifikace stát obvykle bojuje za své podnikatele a snaží se jim vyjednat co nejlepší podmínky. V našem případě to však bylo trochu jinak. Ve schématu podpory chyběl korekční mechanismus při kumulaci několika druhů podpor v jednom projektu (typicky investiční a provozní podpora), a proto se ČR zavázala zavést kontroly překompenzace – ne však jen při kumulaci podpor, ale rovnou pro všechny obnovitelné zdroje.
Princip kontrol překompenzace není v souladu s původním schématem podpory, na základě kterého předmětné projekty vznikaly. Jedná se tedy o zásadní změnu podmínek podpory, která navíc přichází mnoho let poté, co byly projekty postaveny a zainvestovány. Investoři již nemají možnost na tuto novou situaci reagovat a investici vzít zpět, ze strany státu by tedy byla vůči nim na místě maximální ohleduplnost a tolerance.
Jaká je však realita?
Předmětné schéma podpory bylo postaveno na garantovaných výkupních cenách za vyrobenou elektřinu, na které má výrobce nárok po dobu životnosti výrobny (typicky 20 let) a které pro zdroje uváděné do provozu v konkrétním roce stanovoval podle jednotné metodiky Energetický regulační úřad. Schéma nestanovovalo žádnou maximální možnou výši návratnosti investice (IRR), ale zmíněná metodika ERÚ implikovala pro většinu projektů minimální IRR ve výši 7% p.a. za předpokladu, že výrobce byl schopen dosáhnout stejných nebo lepších technicko- ekonomických parametrů projektu, než uvažoval ERÚ.
Vládní návrh mechanismu na kontrolu překompenzace naproti tomu stanovuje maximální povolenou hodnotu IRR a navíc pro každý typ obnovitelného zdroje jinou. Vychází přitom z tabulky, která v notifikačním rozhodnutí sumarizovala hodnoty IRR, ke kterým stát došel na základě obskurních teoretických výpočtů a které nevycházely z žádných seriózních statistických šetření, ani důsledně nerespektovaly původní schéma podpory. Namísto toho, aby limitní sazba IRR byla jednotná pro všechny typy zdrojů, stejně jako původní metodika stanovení výkupních cen, a nabízela rozumnou míru tolerance nad výše zmíněných 7 % p.a., jsou navrhovány jednotlivé limity v rozmezí od 6,3 do 10,6 % p.a. A z hlediska klimatu paradoxně, čím ekologičtější je zdroj, tím nižší je navrhovaná povolená míra výnosnosti.
V případě fotovoltaiky (opět) má tento návrh ještě jedno hořké specifikum. Po celou dobu téměř dvou let, kdy se příslušná novela připravovala a projednávala, byla pro fotovoltaiku navrhována sazba IRR ve výši 8,4 % p.a. Na posledním jednání vlády k této věci v dubnu 2020 byla však v rámci projednávání zmíněné novely nečekaně a bezdůvodně snížena povolená výnosnost solárních elektráren na 6,3 % p.a. Hrozí tak, že projekty solárních elektráren realizované před 10 lety přijdou o podporu, a to dokonce i zpětně, protože by to v důsledku znamenalo snížení podpory (výkupních cen) solárním elektrárnám o 50-100 procent.
Fakt, že se stát snaží prostřednictvím kontrol překompenzace takto zásadně a diskriminačně zasáhnout do podpory existujících projektů obnovitelných zdrojů však neohrožuje pouze je, ale ohrožuje také budoucnost dalšího rozvoje zelené energetiky v Česku. Potřebujeme restartovat celý obor moderní energetiky a vnést do investic stabilitu. Jen tak levně a efektivně naplníme naše závazky v dekarbonizaci. Evropská komise pak správně upozorňuje na komplikovaný stav sektoru obnovitelných zdrojů, když se ve svém hodnocení českého klimatického plánu jasně obává o další budoucnost rozvoje obnovitelných zdrojů kvůli opakovaným zásahům do podpory: “Není jasné, jestli Česko zlepší investiční klima, které stále ovlivňují retroaktivní změny ve financování.”
Mám tedy za to, že stát by měl, jak z důvodů uvedených výše, tak i s odkazem na čl. 6 směrnice EU 2018/2001 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, maximálně respektovat původní schéma podpory, IRR při kontrolách překompenzace nastavit jednotně pro všechny typy zdrojů a v míře takové, aby s dostatečnou tolerancí respektovala ekonomickou realitu posuzovaných projektů, které byly proinvestovány a zrealizovány před deseti a více lety.
